Paradox moderní církve

Motu proprio Tradicionis Custodes výrazně omezuje slavení tradiční latinské mše (TLM). TLM nabourává jednotu, neboť vytváří prostředí spíše nepřátelské vůči Novus ordo.

Biskup Sanborn k tomu poznamenává, že problémem nejsou dva rity. Katolická církev ve skutečnosti má mnoho ritů a všechny mohou koexistovat, protože vyjadřují tutéž katolickou víru. Problémem je, že zde máme dvě různá náboženství v jednom těle církve.

Ratzinger (Benedikt XVI.) měl dostatek inteligence a vkusu, protože chápal, že bez kontinuity experiment 2. vatikánského koncilu končí, a protože zřejmě oceňoval krásu tradiční liturgie. Bergoglio (František) tento cit postrádá, zato rozumí, že TLM je nůž v zádech reformované církve, v jejímž čele stojí.

Jeho snaha je logická a kdyby bylo toto motu proprio sepsáno v roce 1907, bylo by perfektně katolické. To ovšem neplatí pro katolickou církev v roce 2021.

Paradox moderní církve spočívá v tom, že František potírá katolicismus tradičními katolickými zbraněmi proti kacířství. Za jiných okolností by bylo toto počínání naprosto legitimní, v případě současného papeže o tom nejsem zdaleka přesvědčen.

Nejsem sedevakantista (zatím), ale myslím, že má biskup Sanborn pravdu. Papež František směřuje loď církve pryč od tradice. Nevím, zda až tak daleko, že už nepůjde o katolickou církev, jak tvrdí Sanborn. Pokud ano, sedevakantismus bude patrně jediná konzistentní pozice, jakou lze zastávat.