Já to mám jinak!

Nedávno jsem se účastnil debaty na klasické téma.

„Nemám nic proti homosexuálům; když někdo může být šťastný s chlapem, je to jeho věc a mě do toho nic není, i když to tak sám nemám.“

Kontroval jsem klasickým konzervativním argumentem, že homosexualita je morální úchylka, která jde nejen proti dobru samotných gayů, ale i jejich normálního okolí. Proto ji nelze společensky protěžovat, maximálně tolerovat a zatlačovat do podzemí.

Dostalo se mi odpovědi, „ty to tak možná máš, ale já ne“ a „když budu já šťastnej, budou šťastní i ostatní kolem mě.“

To nejsou atypické odpovědi, ale jsou zajímavé v tom smyslu, že nepřipouští žádnou objektivní morální realitu. Tím pádem ani skutečnost jako taková nemůže mít žádný význam nad rámec toho, co jí přisoudí každý jednotlivý člověk, a vše je závislé pouze na našem subjektivním stavu. Čili nominalismus.

Jako odpověď mě (dodatečně) napadl tento příběh či bajka.

O veverce a vráně

Veverka si usmyslela, že může lítat bez křídel. Když ji vrána od toho zrazovala, dostalo se jí odpovědi, že je to jen vrány názor a že ona, veverka, to má jinak.

Pak skočila.

A když letěla dolů, ještě volala na vránu:

„Vidíš? Letím a je to paráda.“

To mám na mysli, když mluvím o morální realitě.

Je to samozřejmě jenom analogie, konečnou realitou je Bůh jako nejvyšší soudce. Ten bude soudit nejen naše (jistě dobré) úmysly, ale i naše činy, přinejmenším ty, které se více či méně vědomě dostaly do sporu s objektivní morální skutečností, neboť nikdo jistě nebude vážně tvrdit, že je určité jednání dobré, když je dobrý úmysl.